Předvánoční zamyšlení trenéra.

Po nedělním zápase juniorů, který skončil výsledkovým fiaskem jsem se rozhodl poprvé za existence tohoto webu se s vámi podělit s pocity, které jako trenér dlouhodobě prožívám. Trenérské řemeslo vykonávám již dost dlouhou dobu což mi dává právo sdělení svého názoru jakým směrem se florbal potažmo přístup vás hráčů k němu v našem regionu dále ubírá.

Na úvod ve stručnosti popíšu stávající stav. Je týden před turnajem juniorů. Snažím se co nejpečlivěji připravit tréninky se zaměřením na nácvik taktických činností tak aby hra týmu vypadala alespoň přibližně jako hra florbalistů a ne splašených chrtů honících se za plyšovým králíkem. Trénink je připraven jak v hlavě tak na papíře mám jasno, jaký hráč, co a kde bude hrát v postavení tak aby konečný výsledek byl co nejlepší. Příchod na první trénink těsně před turnajem však mění veškerá má předsevzetí. Je tam celkem až 5 juniorů. Tedy zmar – s juniory asi opět nic nenacvičím. Čeká mě tedy jako již poněkolikáté okamžitá operativa směrem k tréninku. Znovu začínají dokola opakovaná cvičení na střelbu a přihrávky. Nová cvičení bohužel není možné zařadit, neboť většina i zdánlivě jednoduchých cvičení končí hned při prvních přihrávkách. Hlavně, že v průběhu výkladu je uvolněná zábava a je mi jasně dáváno najevo jakéže trapárny po nás borcích ten tragéd zase chce. Atmosféra začíná houstnout a i když přicházím na trénink vyrovnaný s předsevzetím, že mě dnes nemůže nikdo a ničím vytočit po půl hodině to ve mě vře jako v kotli.Trénink končí hráči tolik očekávanou hrou, kdy i přes mé neustálé burcování o větší důraz a rychlost v zakončenísleduji tragikomickou pantomimu potácejících se důchodců. Na seriálově opakované upozorňování některých hráčů o nutnosti týmové soudržnosti při úklidu mantinelů na konec tréninku již nemám sílu. S vírou, že zítra snad bude líp odcházím domů s pocitem „skutečně dobře odvedené práce“. Po vcelku náročném osobním pracovním dni přicházím druhý den na trénink s představou, že u hráčů zvítězí pocit zodpovědnosti vůči svému týmu. Pohled na hráče je však ještě tragičtější než včera. Došli až čtyři hráči. Začíná se mě trochu zmocňovat panika. Vždyť za dva dny hrajeme !!! Hráči jsou však v pohodě vtipkuje se a s větou „ono to nějak dopadne“ začínáme trénovat. Po tréninku začíná přesvědčovací kampaň směrem k dorostencům zda by nepomohli vyztužit již tak skomírající řady juniorů. Nakonec se rozcházíme s tím, že snad v jedenácti hráčích do pole na turnaj odjedeme. Podotýkám, že dva junioři nominováni na turnaj na tréninku vůbec nebyli a musím tedy věřit sociálním sítím a mobilům. Čekám jak to dopadne. V sobotu první telefonát – jeden z hráčů nemocen.V neděli se scházíme s tím, že další hráč nepojede. A tak odjíždíme v devíti hráčích do pole. Říkám si fajn minulý turnaj jich bylo jenom osm. Výsledek a hra i přes nespornou snahu všech zúčastněných zákonitě odpovídá „náročné“ přípravě, počtu a rozdílné kvalitě hráčů na hřišti. Toliko postřehy z posledního týdne a turnaje, bohužel ne ojedinělé. Ano mnozí si můžete říci, že když nedokážu ty kluky donutit trénovat a účastnit se zápasů nemám tam co dělat. Mnohdy si kladu otázku v čem dělám chybu ? Jsem na ně málo tvrdý a náročný? Možná, ale s kým bych pak tu soutěž hrál ? Jaké já mám vlastně možnosti a nástroje aby byli kluci zodpovědnější? Pan hráč se totiž urazí a přestane chodit, další skončí protože nemá zapotřebí se tak honit a další je už přece dospělý tak co ho furt někdo bude do něčeho tlačit. A všichni moc dobře ví, že za ně náhrada není. Já jako trenér v rozehrané sezóně na rozdíl od nich však skončit nemůžu, protože mám zodpovědnost za odehrání soutěže, kterou především oni sami chtěli hrát a to jak vůči klubu tak i k ostatním hráčům. S velkým zájmem pak poslouchám názory svých kolegů působících napříč sportovními odvětvími jak se to dělá jinde, ale v podstatě zjišťuji, že je to všude stejné. A tam kde to funguje trochu jinak existuje prvek konkurence. Trenér si pak může dovolit hráči říci a to i sebevětší hvězdě týmu – „nelíbí se ti tak se seber a zítra už nechoď “. Může si to totiž dovolit, protože ví, že nebude řešit otázku s kým pak další turnaj odehraje. U nás se však na situacis nízkým počtem hráčů dlouhodobě hřeší a proto je hodonínský florbal v současné době tam kde je. Osobně mi je z toho strašně moc smutno, protože vidím jaké máme tréninkové podmínky a možnosti, které by nám mohly závidět i mnohé extraligové týmy. Máme kvalitní tréninkové prostory, dostatek trenérů, kteří jsou ochotni se vám hráčům věnovat a to ve svém osobním volně a mnohdy jsou ochotni do toho vložit i vlastní nemalé finanční prostředky. Ale pro vás je toto všechno asi málo. A tak si závěrem říkám stojí mi to další rok ještě vůbec za to???

René Falta